Šest dní v Umbrii aneb výprava do srdce Itálie (1)

Jestli je jedna věc, kterou nechce člověk řešit pět dní před plánovaným odletem na Dny za školou, jsou určitě stávkující Italové. Do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, zda a kdy odcestujeme, ale naše nejtemnější obavy se naštěstí nevyplnily. V pátek 20. 6. se tak skupinka 28 studentů a učitelského tandemu Sakalová - Kellerová vydala na šestidenní poznávání regionu, který je turisty často opomíjen.

Generální stávku velké spousty odborů z celé Itálie, která proběhla přesně v den našeho příjezdu, jsme naštěstí nepocítili a zdárně jsme se po příletu na menší z římských letišť postupně dopravili na hlavní vlakové nádraží i do naší finální destinace, kterou bylo asi stotisícové město Terni. 

Terni může u neznalých vyvolávat pocit historického města, neobjeveného klenotu či turistického cíle, ale opak je pravdou. Toto město potkal na konci 2. světové války stejný osud jako Kralupy, bylo z velké části zničeno spojeneckými bombardéry. 

V tomto městě byste možná významnější památku hledali marně, to ale znamená, že ceny jsou lidové a na ulicích nepotkáte davy bezohledných turistů. Co se tomuto městu musí nechat je výhodná poloha, díky které jsme měli možnost navštívit několik zajímavých míst po celém regionu.

Abychom Terni nekřivdili, den po příletu jsme strávili procházkou po městě, dorazili jsme až k bazilice svatého Valentýna, který se zde narodil.

Odpoledne se vyrazilo k řece Nera. Voda byla - řekněme - čerstvá a moc členů výpravy se do vody neodvážilo. Ti, co ano, si to náramně užili. 

Vodopády u města Marmore byly první, které byly poctěny naší návštěvou. Poté, co nám paní profesorky zajistily studentské vstupné, jsme vyrazili obdivovat nejvyšší uměle vytvořené vodopády na světě.

Jak se dva odvážlivci dozvěděli od místních slečen, i Umbrie má svou verzi městského patriotismu Praha-Brno. Obyvatelé měst Terni se údajně nesnesou s lidmi z Perugie, hlavního města regionu, což byl další cíl, kam nás hned další den naše kroky zavedly. Prvotní překvapení nastalo hned po příjezdu. Historické centrum se nachází na kopci a místo běžných způsobů dopravy se do něj člověk dostane splácaninou lanovky na Petřín a metra, která si originálně říká MiniMetro.

Za 1,5 € a pár minut jsme se ocitli v jádru Perugie, kde jsme strávili několik hodin touláním se úzkými kamennými uličkami z dob minulých a ochutnáváním rozličných druhů gelata.

Úzké uličky nás pak čekaly i další den, tentokrát v o dost menším a skromnějším městečku Orvieto. Co bylo Orvietu ubráno na rozloze a velikosti, to mu bylo přidáno na kráse a šarmu. Kdyby Perugia kopala první ligu, určitě by bojovala o vyšší příčky, ale Orvieto by pro nás vždy bylo o stupínek výše. Zvláště před hlavní sezonou, kdy se v ulicích netísní davy běsnících turistů, představuje ideál vnitrozemského italského města. Tajemná zákoutí se střídají s prosluněnými výhledy na okolní krajinu, drobné obchůdky doplňují lákavé restaurace a zmrzlinárny a i přes turistickou povahu si město stále zachovává svou tvář. Když člověk toto místo pozná, sympatičtější se mu bude hledat dost těžko.

Po celém regionu jsme cestovali vlaky národního dopravce s výhodnou třídenní jízdenkou, což nám umožnilo flexibilitu a zároveň opadl stres s nakupováním třiceti jízdenek na každou cestu. Narychlo jsme se při jedné cest zastavili i v městečku Spoleto a kdybychom měli více času, určitě bychom se věnovali dalším, jako je Assisi, Foligno nebo Bagnoregio.

V den odletu jsme si přivstali s cílem strávit pár hodin v Římě. To se povedlo, společně jsme navštívili hrob papeže Františka a baziliky spojené s Cyrilem a Metodějem.

Nebyla by to zábava, kdyby se odlet obešel bez komplikací – v blízkosti letiště údajně vypukl požár, letecká společnost pro nás nechala poslat autobusy, že poletíme z druhého a většího Fiumicina, načež to odvolala a odletěli jsme, odkud jsme měli, akorát s dvouhodinovým zpožděním. 

Výpravu osobně vnímám jako velmi vydařenou a kdybych příští rok nematuroval, těšil bych se na další. Můžu jen doufat, že budoucí akce budou ještě povedenější, než bylo naše putování srdcem Itálie.

Vladimír Krejča